Za polární kruh...Lofoten

Tak jsme konečně podnikly tu naší dlouho očekávanou a trochu dobrodružnou cestu na sever. V sobotu 7.6. ve 23:30 jsme nasedly do vlaku, kterým jsme po devítí hodinách dorazily do Bodø. To je poslední zastávka vlaku, severněji již koleje nevedou. V přístavu jsme si při čekání na loď daly snídani. Trajektem to na Lofoty trvá přibližně 4 hodiny.



Lofoten jsou ostrovy ležící za polárním kruhem v části země zvané Nordland. Leží severněji než Island. Jejich jména jsou Vågan, Vestvågøy, Flakstad, Moskenes, Værøy a Røst. Díky golfskému proudu je tam podnebí daleko mírnější než by se dalo čekat. Hlavní obživou pro místní je rybolov a sušící se tresky potkáte na ostrovech snad všude. Klasické červené dřevěné rybářské domky se nazývají Rorbu a slouží dnes hlavně jako ubytování pro turisty.





Po 2 hodinách cesty trajektem se z moře najednou jakoby vynoří skalnatá stěna...Lofoty...čím více se loď přibližuje tím stěna roste a kombinace modré oblohy, moře a zelených skal sem tam pokrytých sněhem je něco naprosto neuvěřitelného a velmi težko popsatelného.

Den první:
Trajekt zakotví na ostrově Moskenes. Od přístaviště je to 5km do vesnice Reine a také na druhou stranu do Å. Na ostrovech je jediná silnice, která právě začíná( nebo končí) právě v Å. Rozhodly jsme se strávit první noc tam. Cesta nám trvala trochu dýl než by se na 5km slušelo, ale omlouvá nás to,že jsme si na zádech nesly náš dočasný docela těžký tří denní domov i s vybavením:)Po asi dvou hodinové cestě lemované silně vonícímy sušicími se treskami jsme dorazily k nejvíce kradené ceduly s názvem vesnice v severní Evropě Å. Nejdříve jsme potřebovaly najít místo, kde postavit stan. Našly jsme ho celkem rychle mezi skalami,vedle jezera a ne daleko od vesnice. Potom jsme šly na prohlídku rybářských domků. Večer jsme si na vařiči uvařili těstoviny a čaj s rumem a šly spát.




Den druhý:
Autobusem jsem přijely do vesnice Reine, údajně nejhezčí v Norsku. Místo to bylo pěkné,ale moc turistické. Zůstaly jsme tam asi dvě hodinky než přijel další autobus. Mezitím se obloha zatáhla a začalo pršet. To opravdu není moc fajn, zvlášť když jsme musely někde postavit stan. Rozhodly jsme se jet až do města Leknes a tam počkat v nějaké kavárně. To se neukázalo jako nejlepší nápad. Počasí v Leknes bylo ještě horší a na zlepšení to rozhodně nevypadalo. Šly jsme se tedy zeptat do místní turistické kanceláře jestli není někde blízko hostel. Řekli nám, že hostel je blízko vikingského muzea asi 20 km odsud a noc stojí 85NOK (takže skoro zadarmo). Měli jsme vážně radost a těšili se na noc v teplé posteli a hlavně sprchu.


Po příjezdu do Bergu jsme se šly zeptat do muzea, kde je hostel. Překvapení překvapení o žádném hostelu nevěděli a když viděli jak jsme zoufalý, nabídli nám že si stan můžeme postavit v muzeu. Nebylo to klasické muzeum, ale spíš něco jako skanzen. Stan jsme si podle instrukcí měli postavit vedle vikingské lodi u jezera, tak aby ho navštěvníci muzea pokud možno neviděli. Protože pršelo, foukal vítr a kolem byla spousta komárů, snažily jsme se stan postavit co nejrychleji. To se povedlo a hned poté jsme se vypravili do muzejní kavárny posedět v teple a dát si kakao. Po zavírčce jsme museli zpět "domů". Uvařit večeři ve společnosti komárů, větru, děšti a při teplotě kolem 3stupňů byla celkem výzva. Těstoviny jsme spolykaly velkou rychlostí aby nevychladly a šly spát. Noc nebyla zrovna jednoduchá, protože v té rychlosti jsme stan postavily na místě, které nebylo 100% rovné. Spaly jsme proto z kopce a v noci padaly na Patrish, takže ta se chudinka moc nevyspala.




Den třetí:
Stan jsme postavily hned ráno a to kousek od muzea. Cílem dne bylo dojít do 15km vzdáleného místa Eggum. Eggum je místo,odkud je nejlepší pozorovat půlnoční slunce. Cesta byla fajn, svítilo sluníčko a na provoz na silnici zhruba jedno auto za půl hodiny. Za něco více než dvě hodiny jsme došly na pláž. Bílý písek a naprosto čisté tyrkysové moře, bohužel příliš studené na koupání. Na místě kde lidé pozorují pulnoční slunce jsme se nezdržely, bylo tam přílišmnoho turistů a čekalo nás dalších 15km nazpět. O slunce jsme ale nepřišly, Tina o půlnoci vstala a vyfotila ho.




Den čtvrtý:
Autobusem jsme se dopravily zpět na Moskenes odkud nám ve dvě hodiny jel trajekt zpět do Bodo a odtud noční vlak do Trondheimu. Počasí bylo naprosto super a tak jsme celé čtyři hodiny seděly zabalené do dek na palubě lodi a pozorovaly vzdalující se skalní stěnu Lofoten. Další den jsme měly pěkne spálené nosy...i Patrisch:)




Půlnoční slunce:
Slunce nikdy vlastně nezapadne. O půlnoci se dotkne horizontu stejně jako při západu slunce,ale pak se ihned vydá opět na cestu po obloze.

http://en.wikipedia.org/wiki/Midnight_sun

Røros

Dneska jsme byli v Røros. Je to městečko asi 200km od Trondheimu. Město leží ve vnitrozemí v nadmořské výšce 630m a právě proto je tam daleko chladnější podnebí než v Trondheimu. Ještě dneska tam ani nebyly listy na stromech a zelená tráva. Má kolem 5000 obyvatel. Bylo založeno někdy v šestnáctém století a pojmenováno podle farmy, která tam stála. Od 17.století se V Røros začalo těžit stříbro. Jako jediné v Norsku je v UNESCO a to díky nádherným tradičním dřevěným domům. Jediné co je vám připomene, že je 21.století jsou dopravní značky a auta.

Flåkoia

Původně jsem o našem cabin tripu na Flåkoiu nechtěla psát, protože jsem myslela že nebude o čem, ale...Výlet začal špatně a skončil super. Nejdříve jsme se nemohli dohodnout kam pojedeme, tentokrát to také zkomplikovalo to, že jsme neměli auto a ne všude se dá autobusem v sobotu dostat. Nakonec padlo rozhodnutí jet na Fosen koiju, která je na opačné straně fjordu. Problém je, že tam chce jet asi polovina všech studentů v Trondheimu. Ve středu ráno se kabiny bukují a Fosen byla samozřejmě hned pryč. Jediná pro nás dostupná byla Flåkoia. Všichni byli rádi nebo jim to bylo jedno, až na Laurent. Prostě tam jet nechtěl, je to jeho poslední cabin trip, chtěl jet tam a tam...blablabla. Rozhodli jsme se ho ignorovat.


Domluvili jsme se že vyrazíme auobusem po obědě, protože noc předtím Jeremy slavil narozeniny, tak abysme měli čas se vyspat. Ve dvanáct jsme s Patriš čekaly v obýváku na Tinu a přišlo něco co jí připomínalo opravdu jen velmi vzdáleně. Naše milá Tina to na oslavě s jedenácti pivy trochu přehnala a nebyla schopná ani vzpřímeně chodit natož lézt někde po kopcích, tak jsme jeli bez ní. Frantíci samozřejmě autobus nestihli a museli běžet na další zastávku. Laurent, který má vždycky na starosti mapu, se na to tentokrát vykašlal, protože se prostě rozhodl totálně všechno ignorovat, protože on na tuhle kabinu jet nechtěl. Takže jsme v Lundamo, kde jsme vystoupili a které má tak 500 obyvatel, začali shánět mapu, nebo alespoň popis cesty. To se nám po hodině naštěstí povedlo. Cesta nebyla moc složitá a po dvou hodinách jsme dorazili k jezeru Damvatnet. Chvíli jsme kabinu hledali kolem, ale nebylo to nějak složité.
Flåkoia je vážně moc pěkná. Patří k ní loďka, je u ní ohniště a úplně nejlepší je střecha porostlá mechem ( pro Norsko typické), na kterou se dá jednoduše vylézt a kde jsme strávili polovinu našeho výletu. Na stromech kolem kabiny visí ukazatele měst, které vyrobili (do dřeva vyškrábali) ti, kteří v kabině byli. Převažovali města v Německu a Francii. Byla tam taky Praha a Budějovice...a teď jsou tam i Vary.


Tina nám večer zavolala, že už je jí líp a že chce přijet za náma. Vysvětlili jsme jí cestu a dohodli se, že na ní v půlce cesty budeme čekat. Holka měla ten den opravdu smůlu, řidič autobusu jí omylem vyhodil na špatné zastávce a tak se jí cesta prodloužila o 10km. Všechno ale zvládla a kolem jedenácté jsme už všichni seděli okolo ohně a jedli tradiční cabin trip večeři...makaróny.






Další den byl super. Svítilo sluníčko, obloha byla modrá a dokonce i Laurent přestal být naštvaný. Poseděli jsme na střeše, ogrilovali párky k obědu a byli jsme na projížďce na jezeru. Domů d Trondheimu jsme dorazili večer, špinaví, utahaní a s od sluníčka spáleným nosem.
A tady je fotka z pátku 00:40, to abyste viděli jaká je tady v tuhle hodinu "tma".

17. květen, Russové a tak dále...

17.květen je norský národní den. Roku 1814 byla v Eidsvoll podepsána norská ústava, která deklarovala Norsko jako nezávislý národ. Oslavy jsou opravdu velkolepé. Tady v Trondheimu to byl hlavně průvod, který šel od katedrály na náměstí, kde stojí socha Olafa, zakladatele Trondheimu. Průvodu se účastní snad celé město. Lidé jsou oblečeny do národních krojů( bunad), každý má vlajku a křičí Hurá.


Průvod je zahájen salvou z děla. Na začátku jde orchestr, který zahajuje norskou hymnou "Ja, vi elsker dette landet".

Jako další jdou politici a následují různé organizece, kluby a spolky( každý nor je členem alespoň jednoho) : rodiče a děti, Turistický, lyžařský, gymnastický, potápěčský a kdoví jaký další klub. Viděli jsem tam i hasiče a skauty, cirkusáky, erasmus studenty atd. atd. Tento den se tradičně jí pølse...párky a zmrzlina. Po oficiálním průvodu následuje průvod Russů.

Takže kdo jsou to ti Russové? Stoprocentně to nejsou Rusové. Jsou to účastníci Russefestu, studenti posledního ročníku střední školy. Russa poznáte podle toho, že má na sobě kalhoty podobné montérkám. Jsou červené, modré nebo černé, podle toho co studuje. Dále má mikinu s norskou vlajkou, bílý lanoratorní plášť a na hlavě červenou čapku. Na kalhoty a plášť se malují obrázky a píší vzkazy a během tří týdnů kdy Russefest probíhá todle oblečení nosí nonstop. Červenou Russ čapku během Russefestu má také socha Olafa. A co Russové dělají? Hlavně hodně pijou (vzhledem k jejich věku pouze v parku) a drží se hesla "Co se stane během russefestu, zůstane Russefestu". Tradicí také je sehnat někde starou dodávku nebo autobus, pomalovat je a jezdit s nima po městě. Russefest začína koncem dubna a končí právě 17.listopadu.

A už i nám začalo jaro. Všechno rozkvetlo neuvěřitelnou rychlostí během dvbou dnů. Norové se už dokonce opalují v parcích, no proč ne vždyť máme občas i 15 stupňů. Celý Trondheim griluje a griluje a my s ním!Za posledních 14 dní jsme měli asi 6 BBQ.S jarem se rychle prodlužuje den. Každým dnem je západ a východ slunce posunut o zhruba 5minut. Asi před třemi dny došlo k tomu že v noci není úplná tma...nikdy. Sluníčko zapadá kolem půl jedenacté a ještě kolem půlnoci je šero. Ráno ve tři hodiny už je zase světlo. A bude hůř. Je to strašně zvláštní, nevím jestli byla horší zimní tma nebo tohle světlo.

Jinak už mám zařízené všechny papíry kvůli mojí letní práci...povolení, daňovou kartu(budou mi brát 32%!!!) i bankovní účet. Vypadá to tedy že tu minimálně zůstanu do 15.srpna.
Dneska nás čeká výlet na Flakoiu, už za 14 dní Lofoty...jupíííí! Jo a ještě něco nás čeká v následujácách 3 týdnech. Nespočet rozlučkových večírků a BBQ. Upřímně nevím jak to zvládnu. Musím si nakoupit hodně papírových kapesníku a budeme všichni brečet, brečet a brečet...ach jo.

Agdeneskoia

O víkendu jsme byli na Agdeneskoia...chata jménem Agdenes, je na pobřeží, na konci fjordu, takže je z ní vidět otevřený oceán. Cesta tam trvá autem asi 2 hodiny a to, že se dá autem dojet až k chatě nás mělo varovat. Byla totiž kousek za vesnicí a v okruhu sta metrů stály další tři. Prostě to nebylo ono. Z Iglbu nebo Innerdalu jsme vyšli ven a viděli pouze hory, les a sníh a slyšeli naprosté ticho ( jestli se dá ticho teda slyšet?). Tady jsme vyšli ven a kromě oceánu a skal jsme viděli také na co se v sousední super moderní chatě dívají na televizi a kromě větru a ptáku slyšeli auta a motorovou pilu.


Naštěstí jsme měli pěkné počasí. Vydali jsme se na túru. Přelezli jsme pár skal, přebrodili se přes močál a na kraji moře udělali piknik. Pokoušeli jsme se rybařit a chytit něco k večeři, to se nepovedlo, ale francouzi nasbírali alespoň pár mořských šneků ( jsou vážně moc dobrý, jedla jsem je ve Francii). Po návratu na chatu jsme si udělali táborák a opékali co se dalo: jabka, banány s čokoládou a taky Marshmallou. Potom večeře...tradiční first price těstoviny byly tentokrát vylepšeny již zmíněnými šneky:) Po večeři jsme šli pozorovat západ slunce na pláž. A večer? Večer se samozřejmě pilo, Carole dostala dort, protože měla narozeniny a hráli jsem hru Na mafii.


Stali se dvě velmi zajímavé a možná trochu znepokojivé věci:

1) V noci venku mrzlo a my spali s otevřeným oknem a i přes to nám ve spacáku bylo horko.
2) Vážně nám vadila ta věc s tím, že okolo nás byli dvě další chaty...připadalo mi jako bych byla někde ve městě (jen bez tekoucí vody, elektřiny a koupelny)

Z toho vyplívá jediný možný závěr a to, že se z nás asi stávají Norové. A příští cabin trip prostě musí být v divočině, alespoň 10km od civilizace!

Tak takhle se máme v Norsku.

Tak mě napadlo, že bych mohla napsat co tady tak poslední dobou děláme:)

Konečně se oteplilo a počasí je naprosto neuvěřitelné. Už tři týdny skoro jenom svítí sluníčko. Jen tak dál:)

takovou máme z toho sluníčka radost:)

Ve škole se vůbec nic neděje, jako obvykle. Tento týden nás potřebovali v kuchyni, protože většina imigrantů měla praxi v hotelech a restauracích. Tak jsem jeden den k obědu vyráběla bramboráky. Oškrábat a ručně nastrouhat skoro deset kilo brambor není žádná legrace, ještě teď mě z toho bolí ruce.
V úterý jsem byla s Tinou ve Vassflelet na sjezdovkách. Poprvé v životě! Zaplatili jsme 350Nok za tři hodiny. Nejdříve jsem to zkoušela na dětské sjezdovce a když jsem přestala padat a získala jakž takž nějaký grif, tak jsme šli na sjezdovku normální. Měla jsem trochu strach, protože kamarád Gregory si tam asi před 2 týdny ošklivě zlomil nohu. Nakonec nebyl problém ani tak kopec sjet dolů jako ho vyjet nahoru. Já nevim proč, ale dělalo mi problém dostat se na vlek a z vleku. Další den mě bolely kolena. Běžky mi přijdou lepší a rozhodně taky levnější.


Dále se mi podařilo získat kartu pro vstup do univerzitního sportovního střediska. Je mého polského kamaráda. Při každém vstupu se trochu bojím, aby po mě nechtěli ještě průkaz univerzity, nebo aby jim nedošlo, že Piotr opravdu není ženské jméno. Zatím to vychází. Chodím tam na jógu. Lekce trvá 90 min...ufff a vede ji nor s asi 30cm dlouhou bradkou a dredy až do půli zad.

Basement parties Tina, Carole a Espen

A jinak se neustále účastníme skoro všech akcí ISU ( unie mezinárodních studentů). Dnes večer probíhá dlouhá basement noc na kolejích. Basement bude otevřen až do tří ráno a alkohol stojí pouhých 5!!!Nok. Vzhledem k tomu to bude spíše docela dlouhá a ne zrovna příjemná neděle:) Každou středu se koná filmová noc, čtvrtek studentská party v klubu Downtown a sposta dalších. Byli jsme na Mezinárodná večeři pořádané na studentské chatě kousek od Trondheimu a také na Evropské večeři. Tam se soutěžilo o nejlepší jídlo. Vyhráli Italové.


Mezinárodní večeře

Tak a mám taky trošku nové plány. Právě jsem odeslala životopis a průvodní dopis se žádostí o práci na Hurtigruten. Je to velká loď-hotel, která jede z Bergenu na sever Norska. Cesta trvá 11dní. Pracuje se 22dní a potom 22dní placené volno. Chtěla bych tu práci od května do půlky srpna, snad to vyjde, uvidíme:) Začátkem června jedeme s holkama na 6dní na Lofoten. Budeme kempovat a pozorovat půlnoční slunce. No a příští týden jedeme na tři dny opět na cabit trip. Tentokrát je chata na pobřeží, přímo u oceánu. Chystáme se tam lézt po skalách.

Výlet na sever

O velikonočních prázdninách jsem se domluvila s dvěma klukama z Německa( Manu tady je na jeden semestr jako erasmus a Jo je jeho kamarád, který ho přijel na dva týdny navštívit), že vezmeme naší Toyotu a pojedeme na sever. Jen tak bez plánu, prostě kam dojedeme tam dojedeme. Protože Toyotu jsem neměla půjčenou jenom já, ale i Tina a Patricia, tak jsme se domluvili, že si jí můžu vzít na tři dny. Vyrazit jsme měli v úterý ráno a vrátit se ve čtvrtek v noci.
V úterý v deset hodin ráno jsem do auta nanosila všechny věci a chystala se vyzvednout kluky na koleji. Auto nechtělo nastartovat. Toyota už není nejmladší a občas stávkuje, nikdy se ale nestalo že by nenaskočila vůbec. Ale všechno je jednou poprvé, že?:) Zkoušela jsem to dvě hodiny, což byla asi chyba (ale jak to mam asi vědět, autům nerozumim). Prostě byla vybitá baterie...ups. Manu přijel a začali jsme řešit co s tim. Problém byl že nikdo ze školy nebyl ve městě. Šli jsme se teda zeptat našeho pana domácího. Zkoušel nám pomoct, ale nakonec jsme Toyotu museli napojit na nabíječku a nechat jí tak minimálně osm hodin. Výlet byl odložen na další den. Rozhodli jsme se že pojedeme tak, abysme stihli první trajekt na Fosen v 5:30. Kluci spali u nás doma, protože to bylo jednodušší než je někde ráno vyzvedávat.
V pět ráno jsme vyjeli. Počasí nebylo zrovna nejlepší, sněžilo. Trajekt jsme stihli jen tak tak. Po trajektu jsme najeli na silnici číslo 17, která je jednou z nejhezčích silnic. Kopíru fjord a pobřeží a často jen tak končí a pokračovat se dá pouze trajektem. Silnice byla zasněžená a namrzlá, viditelnost téměř nulová a to že jsem vstávala v pět mi taky moc nepřidalo. Když jsem se pokoušela zapnout stěrač zadního okna, tak jsem tak nějak ztratila pozornost a...smetla jsem tyč, která značí kraj silnice a zaparkovala celkem hluboko v závěji asi metr od prudkého srázu. Kluci se celkem lekli, protože napůl spali. Frekvence aut projíždějících kolem byla 1 auto/15min. Prvnímu auto se nás vytáhnout nepovedlo, druhému většímu taky ne. Po asi 45min pro nás přijel traktor, který Toyotu nadzvedl a vynesl zpět na silnici. Mě se chtělo brečet a nejradši bych se bývala otočila a domů došla třeba pěšky. Od té doby řídili kluci.


Po asi hodině přestalo sněžit a víc a víc se projasňovalo. Okolo nás byl na jedné straně les a na druhé hory a moře. Obloha byla modrá a byla to vážně nádhera. Našli jsme si pěkné místo s výhledem na fjord a udělali si piknik.


Cesta dál pokračovala klidně a poněkud monotóně. To jak jsme každých pět minut někdo řekl, podívej se ven jak je ten fjord krásnej, zašala být trochu nuda, ale byla to pravda:) Silnice končila a museli jsem se nalodit na trajekt. Kluci přišli na to, jak ušetřit. Prostě říkali, že mi ještě nebylo 18 a tak jsem platila dětskou poloviční cenu:) Další trajekt na nás čekal po 70-ti kilometrech a poté zbývalo překonat kilometrů třicet, chytit poslední trajekt dne a pak se "ubytovat".


Zjistili jsem ale, že jsem se špatně podívali na rozpis a trajekt měl jet až za dvě hodiny a to znamenalo dorazit do cíle za tmy. Protože jsme netušili jak to v cíli vypadá, dohodli jsme se že se utáboříme radši tam kde jsme. Ano správně utáboříme. Venku bylo skoro deset pod nulou a mě čekala noc ve stanu! Chvíli jsme jezdili po jediné místní silnici sem a tam a hledali vhodné místo pro stan. A našli jsme ho. Ještě předtím jsme ale potkali na silnici se procházejícího soba a nebo losa...já pořád nevim jakej je v nich rozdíl! Stan jsme postavili. Na vařiči uvařili těstoviny a čaj. Těstoviny spolykali velkou rychlostí, ale i tak byli do 2minut skoro studený. Do čaje dali pravý český a nefalšovaný rum a šli se před spaním projít k moři. Ve stanu jsem spala v : teplém vlněném spodním prádle, leginách, pletených ponožkách od babičky, termo triku, svetru, softshellové bundě a samozřejmě ve spacáku a....zima mi vážně nebyla!

večeře
náš hotel:)

Druhý den jsme pokračovali v cestě. Odpoledne jsme zastavili a vydali se na menší túru. Zakončili jsme jí piknikem na pláži. S trochu větší představivosti to bylo jako v létě ve Španělsku, šumění moře, modrá obloha a sluníčko, kazilo to jenom těch pět stupňů pod nulou:) Když jsme dojeli do města Mo i Rana, rozhodli jsme se otočit a vydat se na cestu domů. Byla to škoda, protože jsme byli jenom 80 km od polárního kruhu, ale tlačil nás čas. Vraceli jsme se po norské jediné hlavní silnici E6. Je to normální silnice, dálnice tady nemají. Čekalo nás něco kolem 600km. Po západu slunce, začalo sněžit, cesta namrzla a byla to prostě hrůza. Silnice je úzká a plná zatáček. Chybí tu třeba značky, že se silnice po prudké zatáčce zužuje. Ty co to tu neznají (my ) mají celkem velké štěstí když se za zatáčkou nevyřítí třeba kamion. Naštěstí provoz nebyl velký a my to všechno přežili. V červnu se chystáme kampovat na Lofoty, tentokrát ale pojedeme vlakem.