Výlet na sever

O velikonočních prázdninách jsem se domluvila s dvěma klukama z Německa( Manu tady je na jeden semestr jako erasmus a Jo je jeho kamarád, který ho přijel na dva týdny navštívit), že vezmeme naší Toyotu a pojedeme na sever. Jen tak bez plánu, prostě kam dojedeme tam dojedeme. Protože Toyotu jsem neměla půjčenou jenom já, ale i Tina a Patricia, tak jsme se domluvili, že si jí můžu vzít na tři dny. Vyrazit jsme měli v úterý ráno a vrátit se ve čtvrtek v noci.
V úterý v deset hodin ráno jsem do auta nanosila všechny věci a chystala se vyzvednout kluky na koleji. Auto nechtělo nastartovat. Toyota už není nejmladší a občas stávkuje, nikdy se ale nestalo že by nenaskočila vůbec. Ale všechno je jednou poprvé, že?:) Zkoušela jsem to dvě hodiny, což byla asi chyba (ale jak to mam asi vědět, autům nerozumim). Prostě byla vybitá baterie...ups. Manu přijel a začali jsme řešit co s tim. Problém byl že nikdo ze školy nebyl ve městě. Šli jsme se teda zeptat našeho pana domácího. Zkoušel nám pomoct, ale nakonec jsme Toyotu museli napojit na nabíječku a nechat jí tak minimálně osm hodin. Výlet byl odložen na další den. Rozhodli jsme se že pojedeme tak, abysme stihli první trajekt na Fosen v 5:30. Kluci spali u nás doma, protože to bylo jednodušší než je někde ráno vyzvedávat.
V pět ráno jsme vyjeli. Počasí nebylo zrovna nejlepší, sněžilo. Trajekt jsme stihli jen tak tak. Po trajektu jsme najeli na silnici číslo 17, která je jednou z nejhezčích silnic. Kopíru fjord a pobřeží a často jen tak končí a pokračovat se dá pouze trajektem. Silnice byla zasněžená a namrzlá, viditelnost téměř nulová a to že jsem vstávala v pět mi taky moc nepřidalo. Když jsem se pokoušela zapnout stěrač zadního okna, tak jsem tak nějak ztratila pozornost a...smetla jsem tyč, která značí kraj silnice a zaparkovala celkem hluboko v závěji asi metr od prudkého srázu. Kluci se celkem lekli, protože napůl spali. Frekvence aut projíždějících kolem byla 1 auto/15min. Prvnímu auto se nás vytáhnout nepovedlo, druhému většímu taky ne. Po asi 45min pro nás přijel traktor, který Toyotu nadzvedl a vynesl zpět na silnici. Mě se chtělo brečet a nejradši bych se bývala otočila a domů došla třeba pěšky. Od té doby řídili kluci.


Po asi hodině přestalo sněžit a víc a víc se projasňovalo. Okolo nás byl na jedné straně les a na druhé hory a moře. Obloha byla modrá a byla to vážně nádhera. Našli jsme si pěkné místo s výhledem na fjord a udělali si piknik.


Cesta dál pokračovala klidně a poněkud monotóně. To jak jsme každých pět minut někdo řekl, podívej se ven jak je ten fjord krásnej, zašala být trochu nuda, ale byla to pravda:) Silnice končila a museli jsem se nalodit na trajekt. Kluci přišli na to, jak ušetřit. Prostě říkali, že mi ještě nebylo 18 a tak jsem platila dětskou poloviční cenu:) Další trajekt na nás čekal po 70-ti kilometrech a poté zbývalo překonat kilometrů třicet, chytit poslední trajekt dne a pak se "ubytovat".


Zjistili jsem ale, že jsem se špatně podívali na rozpis a trajekt měl jet až za dvě hodiny a to znamenalo dorazit do cíle za tmy. Protože jsme netušili jak to v cíli vypadá, dohodli jsme se že se utáboříme radši tam kde jsme. Ano správně utáboříme. Venku bylo skoro deset pod nulou a mě čekala noc ve stanu! Chvíli jsme jezdili po jediné místní silnici sem a tam a hledali vhodné místo pro stan. A našli jsme ho. Ještě předtím jsme ale potkali na silnici se procházejícího soba a nebo losa...já pořád nevim jakej je v nich rozdíl! Stan jsme postavili. Na vařiči uvařili těstoviny a čaj. Těstoviny spolykali velkou rychlostí, ale i tak byli do 2minut skoro studený. Do čaje dali pravý český a nefalšovaný rum a šli se před spaním projít k moři. Ve stanu jsem spala v : teplém vlněném spodním prádle, leginách, pletených ponožkách od babičky, termo triku, svetru, softshellové bundě a samozřejmě ve spacáku a....zima mi vážně nebyla!

večeře
náš hotel:)

Druhý den jsme pokračovali v cestě. Odpoledne jsme zastavili a vydali se na menší túru. Zakončili jsme jí piknikem na pláži. S trochu větší představivosti to bylo jako v létě ve Španělsku, šumění moře, modrá obloha a sluníčko, kazilo to jenom těch pět stupňů pod nulou:) Když jsme dojeli do města Mo i Rana, rozhodli jsme se otočit a vydat se na cestu domů. Byla to škoda, protože jsme byli jenom 80 km od polárního kruhu, ale tlačil nás čas. Vraceli jsme se po norské jediné hlavní silnici E6. Je to normální silnice, dálnice tady nemají. Čekalo nás něco kolem 600km. Po západu slunce, začalo sněžit, cesta namrzla a byla to prostě hrůza. Silnice je úzká a plná zatáček. Chybí tu třeba značky, že se silnice po prudké zatáčce zužuje. Ty co to tu neznají (my ) mají celkem velké štěstí když se za zatáčkou nevyřítí třeba kamion. Naštěstí provoz nebyl velký a my to všechno přežili. V červnu se chystáme kampovat na Lofoty, tentokrát ale pojedeme vlakem.