Agdeneskoia

O víkendu jsme byli na Agdeneskoia...chata jménem Agdenes, je na pobřeží, na konci fjordu, takže je z ní vidět otevřený oceán. Cesta tam trvá autem asi 2 hodiny a to, že se dá autem dojet až k chatě nás mělo varovat. Byla totiž kousek za vesnicí a v okruhu sta metrů stály další tři. Prostě to nebylo ono. Z Iglbu nebo Innerdalu jsme vyšli ven a viděli pouze hory, les a sníh a slyšeli naprosté ticho ( jestli se dá ticho teda slyšet?). Tady jsme vyšli ven a kromě oceánu a skal jsme viděli také na co se v sousední super moderní chatě dívají na televizi a kromě větru a ptáku slyšeli auta a motorovou pilu.


Naštěstí jsme měli pěkné počasí. Vydali jsme se na túru. Přelezli jsme pár skal, přebrodili se přes močál a na kraji moře udělali piknik. Pokoušeli jsme se rybařit a chytit něco k večeři, to se nepovedlo, ale francouzi nasbírali alespoň pár mořských šneků ( jsou vážně moc dobrý, jedla jsem je ve Francii). Po návratu na chatu jsme si udělali táborák a opékali co se dalo: jabka, banány s čokoládou a taky Marshmallou. Potom večeře...tradiční first price těstoviny byly tentokrát vylepšeny již zmíněnými šneky:) Po večeři jsme šli pozorovat západ slunce na pláž. A večer? Večer se samozřejmě pilo, Carole dostala dort, protože měla narozeniny a hráli jsem hru Na mafii.


Stali se dvě velmi zajímavé a možná trochu znepokojivé věci:

1) V noci venku mrzlo a my spali s otevřeným oknem a i přes to nám ve spacáku bylo horko.
2) Vážně nám vadila ta věc s tím, že okolo nás byli dvě další chaty...připadalo mi jako bych byla někde ve městě (jen bez tekoucí vody, elektřiny a koupelny)

Z toho vyplívá jediný možný závěr a to, že se z nás asi stávají Norové. A příští cabin trip prostě musí být v divočině, alespoň 10km od civilizace!

Tak takhle se máme v Norsku.

Tak mě napadlo, že bych mohla napsat co tady tak poslední dobou děláme:)

Konečně se oteplilo a počasí je naprosto neuvěřitelné. Už tři týdny skoro jenom svítí sluníčko. Jen tak dál:)

takovou máme z toho sluníčka radost:)

Ve škole se vůbec nic neděje, jako obvykle. Tento týden nás potřebovali v kuchyni, protože většina imigrantů měla praxi v hotelech a restauracích. Tak jsem jeden den k obědu vyráběla bramboráky. Oškrábat a ručně nastrouhat skoro deset kilo brambor není žádná legrace, ještě teď mě z toho bolí ruce.
V úterý jsem byla s Tinou ve Vassflelet na sjezdovkách. Poprvé v životě! Zaplatili jsme 350Nok za tři hodiny. Nejdříve jsem to zkoušela na dětské sjezdovce a když jsem přestala padat a získala jakž takž nějaký grif, tak jsme šli na sjezdovku normální. Měla jsem trochu strach, protože kamarád Gregory si tam asi před 2 týdny ošklivě zlomil nohu. Nakonec nebyl problém ani tak kopec sjet dolů jako ho vyjet nahoru. Já nevim proč, ale dělalo mi problém dostat se na vlek a z vleku. Další den mě bolely kolena. Běžky mi přijdou lepší a rozhodně taky levnější.


Dále se mi podařilo získat kartu pro vstup do univerzitního sportovního střediska. Je mého polského kamaráda. Při každém vstupu se trochu bojím, aby po mě nechtěli ještě průkaz univerzity, nebo aby jim nedošlo, že Piotr opravdu není ženské jméno. Zatím to vychází. Chodím tam na jógu. Lekce trvá 90 min...ufff a vede ji nor s asi 30cm dlouhou bradkou a dredy až do půli zad.

Basement parties Tina, Carole a Espen

A jinak se neustále účastníme skoro všech akcí ISU ( unie mezinárodních studentů). Dnes večer probíhá dlouhá basement noc na kolejích. Basement bude otevřen až do tří ráno a alkohol stojí pouhých 5!!!Nok. Vzhledem k tomu to bude spíše docela dlouhá a ne zrovna příjemná neděle:) Každou středu se koná filmová noc, čtvrtek studentská party v klubu Downtown a sposta dalších. Byli jsme na Mezinárodná večeři pořádané na studentské chatě kousek od Trondheimu a také na Evropské večeři. Tam se soutěžilo o nejlepší jídlo. Vyhráli Italové.


Mezinárodní večeře

Tak a mám taky trošku nové plány. Právě jsem odeslala životopis a průvodní dopis se žádostí o práci na Hurtigruten. Je to velká loď-hotel, která jede z Bergenu na sever Norska. Cesta trvá 11dní. Pracuje se 22dní a potom 22dní placené volno. Chtěla bych tu práci od května do půlky srpna, snad to vyjde, uvidíme:) Začátkem června jedeme s holkama na 6dní na Lofoten. Budeme kempovat a pozorovat půlnoční slunce. No a příští týden jedeme na tři dny opět na cabit trip. Tentokrát je chata na pobřeží, přímo u oceánu. Chystáme se tam lézt po skalách.

Výlet na sever

O velikonočních prázdninách jsem se domluvila s dvěma klukama z Německa( Manu tady je na jeden semestr jako erasmus a Jo je jeho kamarád, který ho přijel na dva týdny navštívit), že vezmeme naší Toyotu a pojedeme na sever. Jen tak bez plánu, prostě kam dojedeme tam dojedeme. Protože Toyotu jsem neměla půjčenou jenom já, ale i Tina a Patricia, tak jsme se domluvili, že si jí můžu vzít na tři dny. Vyrazit jsme měli v úterý ráno a vrátit se ve čtvrtek v noci.
V úterý v deset hodin ráno jsem do auta nanosila všechny věci a chystala se vyzvednout kluky na koleji. Auto nechtělo nastartovat. Toyota už není nejmladší a občas stávkuje, nikdy se ale nestalo že by nenaskočila vůbec. Ale všechno je jednou poprvé, že?:) Zkoušela jsem to dvě hodiny, což byla asi chyba (ale jak to mam asi vědět, autům nerozumim). Prostě byla vybitá baterie...ups. Manu přijel a začali jsme řešit co s tim. Problém byl že nikdo ze školy nebyl ve městě. Šli jsme se teda zeptat našeho pana domácího. Zkoušel nám pomoct, ale nakonec jsme Toyotu museli napojit na nabíječku a nechat jí tak minimálně osm hodin. Výlet byl odložen na další den. Rozhodli jsme se že pojedeme tak, abysme stihli první trajekt na Fosen v 5:30. Kluci spali u nás doma, protože to bylo jednodušší než je někde ráno vyzvedávat.
V pět ráno jsme vyjeli. Počasí nebylo zrovna nejlepší, sněžilo. Trajekt jsme stihli jen tak tak. Po trajektu jsme najeli na silnici číslo 17, která je jednou z nejhezčích silnic. Kopíru fjord a pobřeží a často jen tak končí a pokračovat se dá pouze trajektem. Silnice byla zasněžená a namrzlá, viditelnost téměř nulová a to že jsem vstávala v pět mi taky moc nepřidalo. Když jsem se pokoušela zapnout stěrač zadního okna, tak jsem tak nějak ztratila pozornost a...smetla jsem tyč, která značí kraj silnice a zaparkovala celkem hluboko v závěji asi metr od prudkého srázu. Kluci se celkem lekli, protože napůl spali. Frekvence aut projíždějících kolem byla 1 auto/15min. Prvnímu auto se nás vytáhnout nepovedlo, druhému většímu taky ne. Po asi 45min pro nás přijel traktor, který Toyotu nadzvedl a vynesl zpět na silnici. Mě se chtělo brečet a nejradši bych se bývala otočila a domů došla třeba pěšky. Od té doby řídili kluci.


Po asi hodině přestalo sněžit a víc a víc se projasňovalo. Okolo nás byl na jedné straně les a na druhé hory a moře. Obloha byla modrá a byla to vážně nádhera. Našli jsme si pěkné místo s výhledem na fjord a udělali si piknik.


Cesta dál pokračovala klidně a poněkud monotóně. To jak jsme každých pět minut někdo řekl, podívej se ven jak je ten fjord krásnej, zašala být trochu nuda, ale byla to pravda:) Silnice končila a museli jsem se nalodit na trajekt. Kluci přišli na to, jak ušetřit. Prostě říkali, že mi ještě nebylo 18 a tak jsem platila dětskou poloviční cenu:) Další trajekt na nás čekal po 70-ti kilometrech a poté zbývalo překonat kilometrů třicet, chytit poslední trajekt dne a pak se "ubytovat".


Zjistili jsem ale, že jsem se špatně podívali na rozpis a trajekt měl jet až za dvě hodiny a to znamenalo dorazit do cíle za tmy. Protože jsme netušili jak to v cíli vypadá, dohodli jsme se že se utáboříme radši tam kde jsme. Ano správně utáboříme. Venku bylo skoro deset pod nulou a mě čekala noc ve stanu! Chvíli jsme jezdili po jediné místní silnici sem a tam a hledali vhodné místo pro stan. A našli jsme ho. Ještě předtím jsme ale potkali na silnici se procházejícího soba a nebo losa...já pořád nevim jakej je v nich rozdíl! Stan jsme postavili. Na vařiči uvařili těstoviny a čaj. Těstoviny spolykali velkou rychlostí, ale i tak byli do 2minut skoro studený. Do čaje dali pravý český a nefalšovaný rum a šli se před spaním projít k moři. Ve stanu jsem spala v : teplém vlněném spodním prádle, leginách, pletených ponožkách od babičky, termo triku, svetru, softshellové bundě a samozřejmě ve spacáku a....zima mi vážně nebyla!

večeře
náš hotel:)

Druhý den jsme pokračovali v cestě. Odpoledne jsme zastavili a vydali se na menší túru. Zakončili jsme jí piknikem na pláži. S trochu větší představivosti to bylo jako v létě ve Španělsku, šumění moře, modrá obloha a sluníčko, kazilo to jenom těch pět stupňů pod nulou:) Když jsme dojeli do města Mo i Rana, rozhodli jsme se otočit a vydat se na cestu domů. Byla to škoda, protože jsme byli jenom 80 km od polárního kruhu, ale tlačil nás čas. Vraceli jsme se po norské jediné hlavní silnici E6. Je to normální silnice, dálnice tady nemají. Čekalo nás něco kolem 600km. Po západu slunce, začalo sněžit, cesta namrzla a byla to prostě hrůza. Silnice je úzká a plná zatáček. Chybí tu třeba značky, že se silnice po prudké zatáčce zužuje. Ty co to tu neznají (my ) mají celkem velké štěstí když se za zatáčkou nevyřítí třeba kamion. Naštěstí provoz nebyl velký a my to všechno přežili. V červnu se chystáme kampovat na Lofoty, tentokrát ale pojedeme vlakem.